Uvědomte si prosím, že vaše RP postava toto nikdy nečetla, takže informace odsud prostě nevíte, dokud si je RP nezjistíte :)

sobota 25. února 2017

Kapitola LXXXIX - VŠECHNO PŘEDE MNOU, ZA MNOU I KOLEM MĚ

Tisíce miniaturních hvězd Co to kecám, z tohohle by Aquarin radost fakt neměl. A vůbec, hvězdy tady nevidim - rozhodla jsem se totiž, že už nevydržim spát v našem mym pokoji v nebelvírský věži... Proč? To se dozvíš, Deníku.

Den byl jako každej jinej. Až na výlet do Prasinek. Rozhodně by to nebylo poprvý, co bych tam seděla nad máslovym ležákem jen tak sama. Jenže pak se stalo něco nečekanýho - přised si ke mně Adam Barr, ten kluk, se kterym jsme skladníci klubu lektvarů. Jsme stejně starý, stejně neoblíbený, skladníci ve stejnym klubu, a nikdy jsme se spolu nebavili. Měla jsem i pocit, že by z něj moh bejt dobrej kamarád, akorát... Od tý doby ho nějak moc často potkávám - o Vánocích, na Silvestra a o Valentýnu mi od něj přišla valentýnka, kterou mi nějakej pitomej růžovej amorek recitoval uprostřed vstupky, když stál vedle mě Seb, ten zmijozelskej prvák. Bylo to strašně trapný, takže ta valentýnka - vlastně jenom to, co z ní zbylo po roztrhání - skončila v odpadkovym koši.

Dějou se ale mnohem horší věci. Letos mě čekaj OVCE a jak jsem tak zjistila, vůbec na ně nejsem připravená. Jestli dopadnu hůř než Marry a Amai, asi skočim z nebelvírský věže, Annie to beze mě nějak bude muset přežít. Všechno se to nabaluje - místo hodin cvičim a místo cvičení kouzel se učim... Je to složitý. Nemám s kym dělat blbosti, protože od mojí funkce se očekává, jak půjdu příkladem studentům... Jo, Azzurová, vzpomeň si na Annie, jak se nebála, jakožto primuska, obarvit Alertovi/Leadenrose vlasy narůžovo! Jak jako prefektka vlezla do naší koleje a pašovaly jsme spolu panáka. Jak jsme unesly, jako primuska s prefektkou, s Merovolem za zády, naši skvělou tabuli! Jak nám profesorka Mang-Quartanon dala ten úžasnej nábytek. Jak jsme unášely sovy... Jak Stačí, to se tu opakuje pořád dokola. Na takovýhle blbosti nějak nemám čas. Ale kdyby tu byla Annie, určitě bych si ho našla.

Chodim spíš jenom na hodiny, na kterejch nebudu poslouchat nějaký znuděný, protivný, senilní důchodce. Ne, Gratha nemyslim, s nim to náhodou neni tak zlý, jak to vypadalo. Ale radši chodim na jasnovidectví, profesorka Grimes je strašně v pohodě. Už moje zoufalost došla tak daleko, že jsem k ní nakráčela, drze si poručila čaj, snědla jí pár karamelek a málem jí tam nechala odznak na rozloučenou. Co si budeme nalhávat, je toho na mě moc a stejská se mi hlavně po Annie. A potom jsem dokázala něco, na co jsem hrdá - pomstila jsem Maxe, aspoň částečně. Ten kluk by to určitě rád viděl, jak se zástupkyně ředitele tváří, že mi věří, a... A. To bude asi všechno. Radost z toho nemám, jednonohýho spolužáka mi to nevrátí...

Ještě se musim zmínit o novym famfrpálovym družstvu. Ó, ten šikmookej Amai, ten je tak skvělej střelec! Marry by možná potřebovala utrhnout hlavu, třeba by jí konečně došlo... No to je jedno. Ať si vychvaluje třeba Blackburna. Ale mě by mohla nechat bejt, nepotřebuju se ztrapňovat před bandou prváků a druháků a před Amaiem. Každá ta vzpomínka na to, jak mě Shyam pochválil za to, že střílim dobře, jak mě pochválil Matt, že mi to jde... Nevim, jestli zvládnu dál hrát famfrpál, minule jsem odešla dřív, protože jsem to prostě nedávala. A tyhle myšlenky na minulost mě pronásledujou všude.

Jdu jen tak po chodbě a vzpomínám. Tady tu místnost mi ukázal David, tady jsme se s Artem zašívali a trénovali kouzla, tady jsme s Annie blby, tady jsme jednou měli hodinu s Phyrem... Je to tak dávno. Už za pár dní se tudy budu procházet naposled. Až si dám poslední procházku školou, projdu si i pozemky. Protože kdo ví - třeba v tom jezeře pořád plavou ryby, třeba je v tom skleníku pořád moje mandragora a moje.... hm... co jsme to jenom tenkrát sázeli v druháku? Pak si uvařim lektvar v lektvarovym klubu, skočim si zablbnout do divadelního klubu a projdu si všechny tajný chodby... Všechny. 

Měla bych jít spát, zejtra mě čeká další část tréninku kouzel - co bych tady asi tak dělala příští rok? Přesně tak, skákala z astronomický věže...

čtvrtek 26. ledna 2017

Kapitola LXXXVIII - ZTRACENÝ STÍNY LPOSU

Chladná tichá místnost plná kamenů - v podlaze, na stěně, na stropě... Přesně tady jsme ještě rok zpátky s Annie chtěly ubytovat náš miniaturní nábytek, sošku sovy a hlavně nekonečně dobrou náladu dvou bláznivejch prefektek. Možná spíš primusek. Že nevěříš, Deníku? Tak věř. Mám taky ten odznak. A Annie bych tady teď potřebovala víc, než kdykoliv dřív. Ale o tom někdy jindy, zkusim shrnout, co se za ten rok událo...

Bohužel, vyrábění rohožek na míru, i to už je za náma. Buď si ji Alert vzal, někdo ji ukrad, nebo dokonce visí na stěně v kabinetu Proctter. Doufejme v první variantu - nerada dělám něco jen tak, bez účelu a využití.

Možná právě proto jsem si Annie vzala jako moudrou (aneb tu, se kterou se nikdy nenudim) rádkyni a růžovovlasou pomocnici na prodej na trhu. Mělo to úspěch, fakt mě to bavilo. Jenže pak jsem se dozvěděla, že Medovej ráj se prodává... Medovej ráj? Matt... Ten skvělej prefekt, kterýmu nebudu nikdy sahat ani po paty. Nemám totiž tak skvělý brnění jako on! Ptala jsem se na něj Thorinsona, má přece v kabinetu jeho fotku. Ale nic. Asi už nadešel ten čas, kdy jsme se viděli naposled. Dva roky zpátky v Medovym ráji. Jednou to přijít muselo. A dost mě to vzalo. V jistou dobu bejval mojí největší podporou. Prostě... kamarád.

Rok ale šel dál. K Vánocům jsem vyfasovala sadu pro fotografa. Opravdu moc krásný věci. Jenže stalo se něco, co jsem fakt nechtěla. Dárek od rodiny, koleje, Grimes, Annie a Jen... Přitom já jich rozdala tolik! Přesně tohle si člověk zaslouží, když přátele zpravidla neopouští a vyhoví jim v čemkoliv. Berou to asi jako samozřejmost. Ale to už je jedno. Zavzpomínám na Maxe a můžu skočit z astronomický věže. Jenom by se mi asi stejskalo po Annie.

Jistej Paul Woods si ze mě udělal tak trochu bodyguarda. Chraň mě před Amaiem, ale nebudu poslouchat ani tebe! No to určitě. Teď už jsme usmířený, ale loni, to bylo něco jinýho. Měla jsem s nim co dělat, aby mě poslouchal a splnil aspoň nějakej trest. 

Na konci roku jsem se konečně pustila do dodělávání NKÚ. Ty komisaři, to bylo něco hroznýho, snažili se nachytat mě úplně na všem. Ale prošla jsem se dvěma N a zbytkem V. Asi se mi splní sen a lektvaroložka přece jenom budu.

Nejzábavnější částí roku byla ale ta hostina H. Proč? Alert měl na ní skončit s růžovejma vlasama! Všechno šlo podle plánu - Brzorůžovlásek na hostinu dorazil, já šla odlákat pozornost pod záminkou dveří u klubu lektvarů, Annie si stoupla někam pod zastírákem a chystala se vykonat to, co jsme plánovaly snad celou věčnost. Jenže... Trefilo to profesorku Leadenrose, která seděla hned vedle něj. Měla jsem pocit, že nás tam všechny zabije - mě, Annie, a hlavně Blackwooda. Kdyby Annie trefila Alerta, tak jsme všichni mrtví, pravda.

LPOS ale ještě neskončil. Přihlásily jsme se s Annie na kurz přemisťování, a když jsme zkoušku s odřenýma ušima složily, byl čas na oslavu. Nestihly jsme ji. Teda.... Stihly. Ale nějaký prváci nám ukradly košíky, takže to moc záživný nebylo.

Asi bych měla končit, kolej na mě čeká. I když mi je jasný, že Amai by byl radši, kdybych se už nikdy neobjevila a k tomu zanechala odznak primuse na rozloučenou. Ať se tou závistí, namyšleností a největšíma japonskejma specialitama třeba udáví - na každýho jednou dojde...

sobota 5. listopadu 2016

Kapitola LXXXVII - RÁNY OSUDU

Všechno je jinak. To padající listí mi nepřipadá tolik barevný, jako mi připadalo dřív. Ten vítr je snad ještě chladnější. A naše skvělá kolej je málo červená... no vážně. Asi je na místě hodit veškerou srandu z astronomický věže. Protože nic vtipnýho na tom opravdu neni. Dobře, začneme od začátku - Maxem.

Že je to jenom nějakej beznohej třeťák, kterej je akorát drzej, porušuje pravidla, má podmínečný vyloučení? Ne, to teda neni. Byl tady pro mě. Moje velká opora. Člověk, kterej měl chuť střádat se mnou plány. Neměl rád stejný lidi jako já... Ale o Halloweenu se to změnilo...

Když jsem se vzbudila, čekala jsem pavouky, duchy, strašidla, čarodějnice (jako třeba Proctter), lektvary... Ale oni tam akorát byly figuríny. Prej nějaká pohádka... No nevim. Ve spolce bylo veselo. Marry se Shyamem vedli vášnivou debatu o ničem, ostatní je sledovali, na stole byla hromada jídla... Takovej typickej záživnej poslední říjnovej den. Výborně, už si zas na něco stěžuju. Ale vlastně ta akce byla super. Hledali jsme kostýmy, sbírali kuličky s barvou, nakonec byla bitka... Připadala jsem si, jako kdybych se vrátila o pár let zpátky. Do dob, kdy jsem ještě do Bradavic nechodila, byla jsem malá, žila jsem s rodičema... Je to dávno.

Naopak večer jsem si připadala jako dáma. Vzala jsem si na sebe šaty od Jamese, jsou fakt nádherný. Kdyby tady byl, tak by měl zas hromadu poznámek - třeba že jdu za nejhezčí holku na světě. Konec nostalgie. James tu neni. Jsou tu ale jiný kluci, což moc dobře ví hlavně Jen. Naše sázka, vyzvat profesora Brzorůžovláska Alerta k tanci, by se určitě uskutečnila. Kdyby tady ale Alert byl. Místo toho jsem dostala jinou oběť,  prej ať jdu za Carlem. Vlastně se ani moc neznáme, seznámili jsme se až loni, cestou do Bradavic. A to už nastupoval jako profesor... Zkusila jsem mu tykat, jako před rokem... Vyšlo to, samozřejmě. Moje jediný zkušenosti v tancování spočívaj v diskotékovym trsání s Davidem na plese v prváku a nějakym divnym ploužákem s Jamesem. Ne, neumim tancovat. Ale to se změní, až profesorka Grimes otevře ten taneční klub! Takže jak to dopadlo? Prej mi to šlo, ale... nevim nevim.

Nakonec se nechat odvíst na kolej rozčilenym Richardem a Jen v nejlepší náladě... Co víc si přát? Přesně tady nastal ten zlom. Šla jsem na kolej, Jen ještě venku chvíli kecala s Richardem. Chvilku se nedělo nic, ale pak se objevil Max. Hodil po Amaiovi lahev, začal mu nadávat... Tušila jsem, co se stalo. Během plesu si Senter volala několik lidí do kabinetu... Maxe vyloučili. Byl někdy předtim za mnou, že prej mu zas někdo akorát nadával. Akorát... v tuhle chvíli to nekončí. Max se sebral a odešel pryč, údajně do stok... Vyběhla jsem za nim, ale šel celkem rychle - naštěstí byl před kolejí ještě pořád Richard, kterej ho šel zachránit.

Co myslíš, deníku, že se teď stane? Mrtvej Max? Ne. Richard mu domluvil a doved ho až na kolej. Naštěstí... Je to všechno Amaiova vina. To on ho chtěl dostat ze školy. Ale vlastně se chtěli dostat ze školy navzájem. Akorát... Nic. Neřekla jsem Maxovi nic. Seděl v koutě a brečel a... bylo mi ho fakt strašně líto. Nikdy jsem neměla něco takovýho dopustit. Měla jsem mu zkusit pomoct...

Noc byla dlouhá. Zdálo se mi o Godriku Nebelvírovi. Ale on nebyl takovej, jakýho jsem si ho vždycky představovala... Přišel mi... dost krutej. Chtěl nechat Gianovi a tý holce s růžovejma vlasama uříznout prsty. Jinak v tom snu bylo hrozně moc lidí, který znám. Viděla jsem tam i Annie, ale měla dost práce s tou holčičkou, která se občas objeví v Kotli. Hm... James ani Matt tam nebyli, to asi bude stačit.

Druhej den se to stalo - Maxe vyloučili. Vůbec netušim, jak to udělal, ale nějak se dostal do rozhlasu, někam se asi schoval... Senter si přivedla svoji skřítku a nechala ji, aby ho našla. Tohleto... v tu chvíli už jsem věděla, že je konec. Hazel dělala strašný scény. Vlastně se jí ani nedivim. Max to loučení hrozně protahoval. A mimochodem má asi strašně přísnýho tátu. Co jsem udělala já? Seděla na schodech, sledovala to, zatínala pěsti a pak si všechen vztek vylila na Amaiovi.

Strašně ráda bych zas brzo napsala něco pozitivního, ale... Ne, je čas se probrat a začít si užívat poslední dva roky na týhle škole!

sobota 17. září 2016

Kapitola LXXXVI - NOTHIN' LASTS FOREVER...

*deník je místy zmáčený od slz, ale písmo není příliš rozpité*

Nikdy... Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle stane. Nic moc tomu nenaznačovalo... Dobře, tak naznačovalo. Byla jsem hloupá. Měla jsem tenkrát dát na ty Mattovy pesimistický rady, ukončit to už dávno a mít nějaký to trápení za sebou... Nebo ne? Ne, to by asi k Jamesovi nebylo fér. Může se toho stát ještě hodně. Hodně. Ale ne. Už je asi po všem... 

Tohle léto bylo celý takový divný. Nic moc pozitivního, až na návštěvu u příbuznejch Marry, se vlastně nedělo. Trvalo to dlouho. Dlouho jsem čekala, až se ozve. Až přijede. Až mě obejme a políbí... A jednoho dne se taky ozval. Na posteli mi přistál dopis. Dopis, ze kterýho to bylo všechno jasný - nepřijede, a už vůbec mě neobejme ani nepolíbí... Odstěhoval se do Německa, a do Bradavic dál chodit nebude. Jamesi, jak jsi mi to moh udělat... 

Tolik společnejch zážitků - od tý doby, co jsem byla ta maličká holčička, který prodal pár věcí, aby nejela do Bradavic s prázdnou. Nesčetně společně strávenejch večerů ve spolce, pozdějc i v Kotli. Polibky, básničky, nerozdělitelná láska, nejlepší kamarádi, nejlepší pár, dva prefekti, ty dva, který vyhráli soutěž ve sbírání bodů... Několik nocí, několik nezapomenutelnejch nocí plnejch nezapomenutelnejch zážitků. Všechno se čtyři roky točilo jenom okolo Jamese. V deníku všude samej James. James, James, James. Nejlepší brankář ve famfrpálu? James. Nejlepší společník při flašce? Zase James. Největší povzbuzovatel a zvedač nálady? Znova James.

Ne, neumim si bez něj ty Bradavice představit. Žádný prosmátý večery ve spolce, žádný další "úžasný zážitky", žádný zamilovaný slova... Ale hlavně nikdo, koho bych mohla nazvat jako nejlepšího kamaráda. Každej má někoho. Annie, Jen... S nikym jinym se prakticky nebavim. Nebudu se moct škodolibě chlubit, koho jsem chytila po večerce na chodbě, jakej trest jsem komu dala. A nebude tu nikdo, kdo by mi s těmahle věcma poradil.

Nedá se nic dělat. Můžeme se vidět jednou, dvakrát za rok, ale ty dva roky to tu budu muset nějak přetrpět. A pokud se nám to nerozpadne, mám aspoň motivaci, proč se snažit u NKÚ. Tak a je na čase začít si plnit svoje prefektský povinnosti...

středa 10. srpna 2016

Kapitola LXXXV - FRANCIE POMUDLOVSKU I

Ještě jsem skoro ani nestihla dopsat poslední řádky mýho posledního slohu a už bylo ráno. Vlastně ještě spíš noc a nejradši bych si pár hodin přispala... Jenže mamka mě vytáhla z postele s poznámkou, že si tu Francii přece nemůžu nechat ujít, když už jsem ji tak ukecávala, a nakonec se mi to povedlo. Stejně tak mě dokopala na to letiště. Jo, jinak bych - naprosto určitě - přišla pozdě.

Marry se objevila na letišti až po mně, dokonce i s doprovodem. Bude mít asi fajn tátu, ale na první pohled z něj jde opravdu respekt. Pro jistotu jsem se moc nepředváděla co se týče různejch ksichtů a možná až nevhodnejch poznámek. Marry to určitě ocení, ale její táta? Radši nic nepokoušet. Jenže on se mi zdál tak povědomej! Bohužel mi to ujelo, takže když mi došlo, kde jsem ho viděla, musela jsem dělat, že to byl omyl. Nechtěla jsem kazit atmosféru vzpomínkama na období "Marry u Munga".

Letadlo... Taková velká lítací věc plná fyziky! Kdyby se tak dalo rozebrat a prozkoumat a zase složit a... Jo, já vim. Marry se mnou nadšení z těhlech věcí vůbec nesdílí. Vlastně jsem ještě člověka, kterýho by to zajímalo, nenašla. To je teď jedno. Ta cesta, to byl prostě zážitek! Jak je jenom možný, že se těm mudlům něco tak obrovskýho nezřítí dolů. Oni jsou prostě úplně hustý a geniální. Ale abych zas jenom nevychvalovala... Na koštěti se mi lítá líp. Pravda, je to asi o zvyku, ale stejně. Jenžé!!! Na koštěti bych se takhle jako v tom letadle neprospala, a nemohla bych tak dospat tu šíleně dlouhou dobu, kterou jsem proseděla v noci nad tebou, a o kterou jsem musela vstát dřív.

Po příletu do Francie jsem se seznámila se strejdou Marry, Eriquem. Hned mi nabíd tykání, což mě celkem překvapilo, ale aspoň jsem si připadala trochu líp než při setkání s jejim tátou. Eriq mi totiž přišel od prvního pohledu sympatičtější, přátelštější a ještě jsem mu mohla tykat. Je zvláštní, že jsme jeli autem Jeli jsme autem. Ano, autem! Další naprosto fascinující mudlovská věc. Jezdící vynález. Vždycky jsem se nějakym tim autem chtěla projet a - světe div se - ten den se mi to konečně splnilo! Dobře, památky byly zajímavější. Autem se jezdí všude, francouzský památky jsou, překvapivě, jenom ve Francii. Vždycky na mě dopadne taková ta historická atmosféra, když něco podobnýho vidim. Heh, skoro jak ve Florencii. A když jsme se dostaly dovnitř, doslova mě to tam okouzlilo...

No ale potom následovaly nějaký katakomby, či co. Jak už to tak se mnou bejvá, napadaly mě různý myšlenky typu rozebírání, rozkopávání, prozkoumávání... Abych na takový nechutný věci moc neupozorňovala, pro jistotu jsem jenom tak poznamenala, kolik lidí je tam pohřbenejch. No, vlastně kdyby se to rozkopalo hodně pečlivě, dalo by se to možná i spočítat.

Celej ten den jsem si připadala jak v pohádce. Všechny ty stavby na mě působily tak luxusně... Dokonce jsme byli na tý Eiffelovce. Taková ta zvláštní konstrukce, která je složená z nějakejch trojúhelníků. Neuvěřitelně romantický místo... Takže i když jsem si to nechala pro sebe, někdy sem musim vytáhnout Jamese... Třeba za pár let...

Pak jsme konečně (opět tim autem) dojeli domů. Poznala jsem Marryinu tetu, Charmaine. Docela mě zaskočilo, když se se mnou začla bavit anglicky, protože jsem to tak trochu... nečekala. No jo, nevzpomínám si, že by o ní Marry kdy mluvila, ale Charmaine musí bejt její pokrevní příbuzná. Šla nám uvařit čaj (jo, trochu britskej přístup). Ale co nějakej čaj, těch si můžu doma uvařit, kolik budu chtít. Ta televize! Já ji hned poznala. Zas tolik věcí, který by měli tu věc... no, jak se to jmenuje... obrazovku, tu nebylo. K mojí smůle byla vyplá.

To se však po chvilce změnilo. Něco cvaklo, obrazovka se rozzářila a objevila se na ní nějaká pochybně vypadající Francouzka, která připravovala něco stejně pochybně vypadajícího k jídlu. Kdybych to viděla ve skutečnosti, nijak by mě to nenadchlo. Ale v tý televizi! Vždyť je to úplně fascinující! Hejbající se obrázky... Na tohle se budu muset poptat Archera (nebo nějakýho jinýho profesora na mudly), protože by mě opravdu zajímalo, jak to funguje. Co způsobuje ten obraz? Proč jde z toho zvuk? Z čeho je ta televize složená? Kdyby se to tak jako rozebral- Dobřé, už toho nechám. Na návštěvě by se měl člověk chovat slušně. Upřímně, nikdy jsem nic zajímavějšího než televizi neviděla. A jeden z těch velkejch životních snů se mi konečně splnil...

Marry mě pak vytáhla ještě trochu po okolí. Nejdřiv ukázat zbytek rodiny (ty dvě dětičky jsou fakt roztomilý!), potom na procházku. Jenže, Deníku, znáš mě. Jak se jednou pro něco zapálim, hodnou chvíli trvá, než mě to omrzí. Takže jsem nic kolem nevnímala, furt jsem jenom mlela o tý televizi... Ani nevim, o čem všem jsem uvažovala, protože mi ta pauza strašně rychle utekla.

Když jsme se vrátily, následoval hřeb večera dne. V tý televizi bylo puštěný něco o technice. A anglicky! Mluvili tam o nějakejch podčítačích (nebo počítačích?). Nebo tak nějak. Má to taky takovou podobnou obrazovku jako televize, jenom trochu jinou. Všechny ty částečky tam... Někdy bych si chtěla nějakej ten počítač naživo rozpitvat. Měla bych se asi začít krotit. Ještě si to s tou lektvaroložkou budu hodně rozmejšlet...

Kapitola LXXXIV - PREFEKTKY S MINIATURNIM NÁBYTKEM

Půlnoc už dávno byla, a i přesto, že zejtra opravdu brzo vstávám, abych se s Marry sešla na letišti a společně jsme tak započaly naši cestu do Francie, tu píšu věty do deníku. Bože, to zní, jako kdyby se Proctter snažila o uměleckej proslov o mudlovskym způsobu dopravy. Heh, fanklub profesorky Proctter, to mi připomíná jistou organizaci a jistý novinky, který by tu rozhodně neměly chybět...

Annie... Snad kamarádka, která dokáže nejlíp rozjasnit (případně zpestřit) den. Samozřejmě, v tom dobrym slova smyslu. Hlavně když přijde a začne vám nabízet stoly! No jo, to je pro mrzimorskou prefektku typický. Jenže ona to myslela vážně. Někam odběhla a pak už mě táhla k Mang do kabinetu. Má to tam nějaký přestavěný, řekla bych. I když je fakt, že v tý druhý místnosti, a dokonce na balkóně, jsem nikdy nebyla. Jo, přesně na tom balkóně měla stůl a čtyři židle. Zmenšování zůstalo na Annie, to ona je tu ta... znalejší a zručnější. Sice to trvalo dlouho, ale nakonec se povedlo a my si tak odnášely miniatury nábytku někam do třetího patra. Nová místnost LPOSu. Počkat, to je blízko k profesoru Brzorůžovláskovi a jeho (ač úžasný) učebně.

Po prázdninách si určitě užijeme místnosti LPOSu až až. Ale den odjezdu na sebe nenechal dlouho čekat. Domluvily jsme se s Annie na společný jízdě (vlastně bychom stejně jakožto dvě prefektky jinou možnost neměly). Ona ji strávila hlídkovánim, já sezenim v kupé. Byla jsem celkem bez nálady, takže jsem pak Annie i odmítla jako spolubydlící (svedla jsem to na Jamese, ač moc nevěřim, že se v Kotli o prázdninách objeví...).

Děravej Kotel byl přecpanej k prasknutí, ale i tak se vedle mě po chvíli zjevil Danny. Zase se ptal na tu stížnost Senter... Přiznávám se, tohle bylo zanedbání prefektský povinnosti. Jenže kdyby tam třeba Senter byla... Dělala jsem, že mám na práci důležitej rozhovor s Annie a s nadějí vyhlížela průvodčího a brigádníka. Ten brigádník byl fakt super. Pochopil Annie a jejího spolubydlícího, dělal si srandu z kufrů Amaie a skoro co hláška, to vtip. Aspoň tam nebyla ta divná ženská, která tam bejvá vždycky a je celkem nepříjemná.

V Kotli jsem si toho moc neužila. Co tam? Bez Annie, bez Jamese... Ani rybařit jsem nemohla, protože rybárnu zavřeli. Investovala jsem poslední peníze do židlí a stolu, abych měla v tom pokoji na čem sedět (mimo postele). A taky u toho rybaření, až zas rybář otevře. Rozhodla jsem se rybařit pryč od lidí, tenkrát mě tam zavedla Jen... No jo, Jen. Strašně dlouho jsem ji neviděla. Ty lidi mi chyběj... Ještě, že musim strávit většinu prázdnin doma...


pátek 22. července 2016

Kapitola LXXXIII - NEMRTVÍ NA HRADĚ?

Ten den začal naprosto normálně. Totiž, radši bych byla, kdyby "normálně" znamenalo jinak. Nebudu ti kecat, Deníku, James mi prostě a jednoduše chybí. Nějakej šestej smysl mi řiká, že by měl bejt v pořádku, ale abych si tim byla jistá... No, zkusim mu hned na začátku prázdnin napsat.

Ale zpátky. Vstala jsem asi před polednem. Potkala jsem Amaie na chodbě u knihovny. Uznala jsem mu ten první trest a ten druhej zrušila. Co bych se s nim zabejvala, a navíc - pokud se to nedozví Thorinson, neni co řešit. Amai mi řek, že prej má podezření na některý profesory, který by mohli bejt pod mnoholičnym lektvarem - konkrétně Fowler, Thorinson (počkat, co když ty tresty ani nezadával skutečnej Thorinson?) a Carrington. Začala jsem se na hradě najednou cejtit mnohem víc v nebezpečí a ta několikadenní tma ten pocit jenom umocňovala.

Procházela jsem se po škole. Vlastně ani ne s nějakym zvláštnim záměrem, neměla jsem náladu nikoho sekýrovat, a dokonce se mi všichni zdáli hodný. Neodolala jsem. I přes ten strach a temnotu jsem se vydala podívat na famfrpálový hřiště... Totiž, jenom na ty mini trosky, který z něj zbyly. Přísahám, kdybych věděla, co se bude o pár metrů dál pár minut po tom, co jsem si odnesla na památku nějakej bordel, kterej jsem tam sebrala, dít, nikdy bych tam nevlezla. 

Došla jsem zpátky do hradu. O chvíli pozdějc hlásila Alice, že jsou ve sklepení ty dvě osoby, který byly pod mnoholičnym lektvarem. Při mý smůle jsem na ně musela narazit, když jsem se z toho sklepa snažila dostat. Nevim, možná si mě nevšimli, možná jsem jim za nějaký útoky nestála, protože, jak brzo několik studentů zjistilo, šlo jim evidentně o něco jinýho než útočit na mírumilovný studenty pochodující po chodbách. 

Pak se Alice vrátila, ty dva utekli na pozemky. Pod jejim vedenim jsme tam ve skupince šli. Nevzpomínám si, jestli bylo hezky nebo ne - nepršelo. Víc než hvězdy nebo mraky se mi do paměti vrylo znamení, který na obloze jasně zářilo a který žádnej student nemoh přehlídnout. Došli jsme až k pozůstatku famfrpálovýho hřiště a tam - já fakt nedokážu pochopit, jak se tam něco takovýho mohlo během půl až tři čtvrtě hodiny objevit - probíhal rituál. Kolem dokola stáli lidi, u artefaktu pak nejspíš jejich velitel a holka, co se měla v příštích okamžicích stát obětí.

Nejdřiv se nás snažili nalákat k sobě. To se jim, překvapivě, nepovedlo, a tak pokračovali v rituálu. My se zatim rozestavili kolem kruhu Rudých ještěrek (či jak se jmenovali; pokud to teda byli oni) a začli jim artefakt ničit. Netušim, co to kouzlo bylo vůbec zač a možná to ani vědět nechci. Důležitý bylo, že to ničilo ten artefakt, a sem tam se nám povedlo zasáhnout i nějakýho z těch lidí. 

Oni si to samozřejmě po chvíli nenechali líbit a na pár lidech přistáli různý kletby - někdo měl na konci ještě furt na očích pásku, někdo ležel v bezvědomí a ty šťastnější, mezi nima bohužel i já, si vyzkoušeli, jaký to je prožít si Cruciatus. Mrazí mě z toho po zádech do teď a myslim si, že ještě nějakou dobu bude. Ta... bolest... nedá se to snad k ničemu, co jsem kdy zažila, přirovnat. Nechápu, jak jsem pak mohla ještě vstát a bojovat dál, dokud se ten artefakt nezničil a pomoct nějakou holku dostat z bezvědomí. 

Bystrozoři, ministerstvo, profesoři... Brrr... Nechali nás v tom samotný. Dva bystrozoři se objevili těsně po tom, co už leželi všichni příslušníci Rudých ještěrek omráčeni a odzbrojeni. Takže mi zachráníme život nejen sobě, ale i nějaký holce a oni nám ještě budou vyhrožovat zatčenim? Nakonec si odvedli jenom Alice (mimochodem, kvůli tomu, že tu holku odvedla k Mungovi, aneb logika bystrozorů) a napsali si jména ostatních. Mezitim tam přišel Aquarin a snažil se to celý trochu urovnat, po odchodu bystrozorů si nás odtáh stranou do nějakýho skladu. Ve skutečnosti se nic nevyřešilo, nebo o tom aspoň nevim.

Další den jsem se pro jistotu zdržovala na koleji. Člověk nikdy neví, kdy narazí zrovna na ty dva bystrozory a budou po něm něco chtít. K večeru mě to tam samozřejmě přestalo bavit, takže jsem se vydala hlídkovat. Prošla jsem si temný sklepení, nic. Došla jsem až k veverce, pak tou chodbou za ní a jen jsem odsunula stěnu na konci, vešlo tam něco, co jsem v prvnim okamžiku ani nedokázala pojmenovat. Potom jsem si uvědomila, že je to kostlivec. Nezmohla jsem se na nic; jenom jsem pevně doufala, že až ke mně dojde, nic mi neudělá, zase se otočí a vyjde z tý chodby ven. To se taky stalo. Opatrně jsem šla za nim. Dveře do nejbližší učebny byli otevřený, po chodbě pochodovali asi dvě další stvoření, podobný tomu, který se objevilo v chodbě. A na druhý straně se krčila mrzimorská prefektka - kdo jinej než Annie. Byla vyděšená stejně jako já, a navíc se mě lekla, když jsem ji pozdravila. Sehnali jsme profesora, s nim pak přišli další dvě holky (netušim, co tam vlastně dělaly a ani to vědět nechci) a všechno se to nějak vyřešilo. Ale pochodující kostlivci - brrr - už nikdy.